Když jsem si v roce 2013 pořídil první pár, měl jsem plán jednoduchý až hloupý: prostě je začnu nosit. V pondělí do práce, ve středu na dvouhodinovou vycházku, v pátek do města. V sobotu jsem měl lýtka jako z betonu a achilovku, která se ozývala i při chůzi do schodů. Nešlo o zranění, jen o svaly, které dvacet let nedělaly nic a najednou měly dělat všechno. Trvalo to tři týdny a mohl jsem tomu úplně předejít.
Přechod totiž není o botách. Bota je jen krabice, ve které se odehrává něco jiného: vaše noha si buduje sílu, kterou dosud za ni obstarávala podpora klenby a klínek pod patou. A síla se, jak známo, nebuduje přes noc.
První měsíc: kratší, než čekáte
Doma. Bez bot, nebo v botách po bytě. Zní to trapně, ale bosá chůze po dřevěné podlaze a po dlažbě v předsíni je nejlepší rozcvička, jakou si můžete dát zdarma. Venku bych v prvním týdnu nešel dál než na třicet minut a jen po měkkém povrchu, v parku, na lesní cestě, v trávě.
V druhém a třetím týdnu délku zvyšujte, ale opatrně: přidávejte tak čtvrtinu času za týden. Z třiceti minut se stane pětatřicet, potom pětačtyřicet. Střídejte to s obyčejnými botami, nikdo vám za to hlavu neutrhne. Signál, že jste to přepálili, přijde vždycky večer nebo druhý den ráno: tah pod patou, tvrdá lýtka, mravenčení v ploskách. Když se ozve, ubereme.
Cviky, které opravdu něco změní
Vyzkoušel jsem jich za ta léta hromadu a zůstaly mi čtyři. Dělám je pořád, i po dvanácti letech, protože je zvládnu při vaření kávy.
- Ručník na podlaze, který přitahujete prsty k sobě. Dvakrát denně minutu na každou nohu.
- Stoj na jedné noze při čištění zubů. Dvě minuty ráno, dvě večer, a chodidlo se naučí pracovat.
- Výpony na schodu, pomalu dolů. Achilovka za to bude vděčná.
- Rozevírání prstů do vějíře. Ze začátku vám to nepůjde vůbec, po měsíci se budete divit.
Druhý a třetí měsíc: tady to začne bavit
Někdy mezi šestým a desátým týdnem se stane věc, kterou popisuje skoro každý, komu jsem s přechodem pomáhal: přestanete na boty myslet. Chůze se zkrátí, dopad se přesune ze paty víc do středu chodidla a nohy vydrží celý den bez toho večerního „musím si sundat boty“ pocitu. Já v té době začal chodit na delší trasy po štěrku a poprvé jsem si všiml, jak přesně cítím povrch, kde je kámen, kde je mokrý kořínek a kde je jen udusaná hlína.
Nejrychlejší přechod je ten, který nemusíte na tři týdny přerušit kvůli bolavé achilovce.
Čtyři chyby, které vidím pořád
První je asfalt. Beton a asfalt jsou nejtvrdší povrchy, jaké u nás máte, a v prvním měsíci na nich nemáte co dělat víc než pár set metrů. Druhá je běh, s tím počkejte klidně půl roku, tady se nic nezkazí trpělivostí. Třetí je špatná velikost: lidé si kupují barefoot ve stejném čísle jako tenisky a pak si stěžují, že jim tlačí, ačkoli potřebují o centimetr delší stélku. A čtvrtá je nejsmutnější: levný pár z tržiště, který má sice tenkou podrážku, ale špičku sbíhavou do hrotu. V takové botě přechod nezvládnete, protože bolet vás bude bota, ne svaly.
Kdybych měl začínat znovu, koupil bych si jeden kvalitní celoroční pár, tři měsíce bych se držel pomalého plánu a cviky bych bral vážněji než volbu značky. Bota rozhoduje o tom, jestli vám chodidlo dostane šanci pracovat. Zbytek je na vás a na kalendáři.
