Prvních devadesát dní v barefootu: co mi nikdo neřekl

Když jsem si v roce 2013 pořídil první pár, měl jsem plán jednoduchý až hloupý: prostě je začnu nosit. V pondělí do práce, ve středu na dvouhodinovou vycházku, v pátek do města. V sobotu jsem měl lýtka jako z betonu a achilovku, která se ozývala i při chůzi do schodů. Nešlo o zranění, jen o svaly, které dvacet let nedělaly nic a najednou měly dělat všechno. Trvalo to tři týdny a mohl jsem tomu úplně předejít.

Přechod totiž není o botách. Bota je jen krabice, ve které se odehrává něco jiného — vaše noha si buduje sílu, kterou dosud za ni obstarávala podpora klenby a klínek pod patou. A síla se, jak známo, nebuduje přes noc.

První měsíc: kratší, než čekáte

Doma. Bez bot, nebo v botách po bytě. Zní to trapně, ale bosá chůze po dřevěné podlaze a po dlažbě v předsíni je nejlepší rozcvička, jakou si můžete dát zdarma. Venku bych v prvním týdnu nešel dál než na třicet minut po měkkém — park, lesní cesta, tráva.

V druhém a třetím týdnu délku zvyšujte, ale opatrně: přidávejte tak čtvrtinu času za týden. Z třiceti minut se stane pětatřicet, potom pětačtyřicet. Střídejte to s obyčejnými botami, nikdo vám za to hlavu neutrhne. Signál, že jste to přepálili, přijde vždycky večer nebo druhý den ráno — tah pod patou, tvrdá lýtka, mravenčení v ploskách. Když se ozve, ubereme.

Cviky, které opravdu něco změní

Vyzkoušel jsem jich za ta léta hromadu a zůstaly mi čtyři. Dělám je pořád, i po dvanácti letech, protože je zvládnu při vaření kávy.

• Ručník na podlaze, který přitahujete prsty k sobě. Dvakrát denně minutu na každou nohu.
• Stoj na jedné noze při čištění zubů. Dvě minuty ráno, dvě večer, a chodidlo se naučí pracovat.
• Výpony na schodu, pomalu dolů. Achilovka za to bude vděčná.
• Rozevírání prstů do vějíře. Ze začátku vám to nepůjde vůbec, po měsíci se budete divit.

Druhý a třetí měsíc: tady to začne bavit

Někdy mezi šestým a desátým týdnem se stane věc, kterou popisuje skoro každý, komu jsem s přechodem pomáhal: přestanete na boty myslet. Chůze se zkrátí, dopad se přesune ze paty víc do středu chodidla a nohy vydrží celý den bez toho večerního „musím si sundat boty“ pocitu. Já v té době začal chodit na delší trasy po štěrku a poprvé jsem si všiml, jak přesně cítím povrch — kde je kámen, kde je mokrý korýnek, kde je jen udusaná hlína.

Nejrychlejší přechod je ten, který nemusíte na tři týdny přerušit kvůli bolavé achilovce.

Čtyři chyby, které vidím pořád

První je asfalt. Beton a asfalt jsou nejtvrdší povrchy, jaké u nás máte, a v prvním měsíci na nich nemáte co dělat víc než pár set metrů. Druhá je běh — s tím počkejte klidně půl roku, tady se nic nezkazí trpělivostí. Třetí je špatná velikost: lidé si kupují barefoot ve stejném čísle jako tenisky a pak si stěžují, že jim tlačí, ačkoli potřebují o centimetr delší stélku. A čtvrtá je nejsmutnější — levný pár z tržiště, který má sice tenkou podrážku, ale špičku sbíhavou do hrotu. V takové botě přechod nezvládnete, protože bolet vás bude bota, ne svaly.

Kdybych měl začínat znovu, koupil bych si jeden kvalitní celoroční pár, tři měsíce bych se držel pomalého plánu a cviky bych bral vážněji než volbu značky. Bota rozhoduje o tom, jestli vám chodidlo dostane šanci pracovat. Zbytek je na vás a na kalendáři.