Kolik milimetrů podrážky je ještě barefoot?

Na tohle se mě lidé ptají nejčastěji a odpověď je nepříjemně nudná: záleží. Tloušťka podrážky sama o sobě neříká skoro nic. Znám boty se šesti milimetry, ve kterých cítím každý kamínek, a boty se čtyřmi, které mají tak tvrdou směs, že v nich mám pocit prkna. Rozhoduje kombinace tloušťky, ohebnosti a tvrdosti gumy — a tu si žádný katalog neodváží změřit za vás.

Tři pásma, podle kterých se orientuji

• Tři až čtyři milimetry: maximální cit z podloží, boty do města a na kancelář, na štěrku po pár kilometrech nepříjemné.
• Pět až šest milimetrů: kompromis, který nosím nejčastěji. Cit zůstává, ostrý kámen už tolik nebolí.
• Sedm milimetrů a víc: turistika, dlouhé trasy, zimní modely. Cit ubývá, ale noha zůstává v přirozené ose.

Osm milimetrů nebo víc už mnoho lidí za barefoot nepovažuje. Já to tak striktně nevidím. Když bota nemá vyvýšenou patu, jde ohnout v celé délce a prsty v ní mají prostor, splňuje to podstatné, i kdyby měla devět milimetrů. Nulový rozdíl mezi patou a špičkou je pro mě podmínka, kterou neodpustím nikdy — právě ta drží tělo v ose a mění dopad při chůzi.

Tři testy, které dělám v obchodě

Kroucení. Vezmu botu za patu a za špičku a stočím ji jako hadr na podlahu. Dobrý model povolí v celé délce a vrátí se do tvaru. Pokud se ohýbá jen ve špičce a v patě drží jako tvrdá miska, není to barefoot bez ohledu na to, co je na krabici.

Přeložení. Zkusím botu složit skoro na půl. Nemusí se dotknout, ale ohyb má být hladký a bez zlomu v jednom bodě. Zlom v jednom místě znamená, že se svršek přesně tam do roka nalomí — u syntetiky to bývá otázka jedné zimy.

Palec. Zatlačím palcem do podrážky zvenku. Nemám čekat, že prostoupí, ale mám cítit, že guma pod tlakem pracuje. Tvrdá směs se nepohne vůbec, a přesně ta dělá z tenké podrážky prkno.

Podrážka, kterou nedokážete stočit v ruce, vám cit z podloží nikdy nedá — i kdyby měla tři milimetry.

Co se dá poznat až po měsících

Levné podrážky se opotřebují nerovnoměrně. Po dvou stech kilometrech se v patě vymačká miska, na vnější hraně vzniká šikmý sešlap a bota vás začne stavět do strany. Poctivá směs se obrušuje pomalu a plošně; u páru, který nosím čtvrtý rok, poznám sešlap jen podle vzoru, ne podle tvaru. To je ten rozdíl, kvůli kterému stojí za to připlatit — ne kvůli jednomu milimetru na výkresu.

Dvě věci si u podrážky hlídám navíc. Vzorek: hluboký a s ostrými hranami se mi na mokrém kameni a na jehličí vyplatil mnohem víc než hladká guma, která na spadaném listí klouže jako lyže. A stélka: pokud jde vyndat a je opravdu tenká, můžete si tloušťku doladit sami podle sezony. Pěkný trik na zimu, kdy si vložím trochu silnější stélku a bota drží teplo lépe než s tou původní.

Takže kolik milimetrů? Kdybych měl mít doma jen jeden pár, vzal bych pět. Do města a na každý den je to nudné, spolehlivé a nikdy jsem toho nelitoval.